Co najdete v této záložce
- dEFINICE POPÍRÁNÍ A PŘEKRUCOVÁNÍ HOLOCAUSTU
- Důkazy o existenci a rozsahu holocaustu
- Argumenty popíračů
- Příklady současného zkreslování holocaustu
- Příklady popíračských tezí a argumentů dokazujících jejich nepravdivost
dEFINICE POPÍRÁNÍ A PŘEKRUCOVÁNÍ HOLOCAUSTU
pOPÍRÁNÍ HOLOCAUSTU
Podle obecně přijímané verze vytvořené IHRA (International Holocaust Remembrance Aliance) Popírání holocaustu je debatou a propagandou popírající historickou skutečnost a rozsah vyhlazování Židů nacisty a jejich komplici během 2. světové války, které je známé jako holokaust či šoa. Popíráním holocaustu se rozumí zejména jakýkoliv pokus tvrdit, že k žádnému holocaustu či šoa nedošlo.
Popíráním holocaustu může být veřejné popírání či zpochybňování používání hlavních mechanismů usmrcování (jako plynové komory, hromadné střílení, vyhladovění a mučení) či záměrnosti genocidy židovského lidu.
Popírání holocaustu v jeho různých formách je výrazem antisemitismu. Pokusy o popírání genocidy Židů jsou snahami o očištění národního socialismu a antisemitismu od viny či odpovědnosti za genocidu židovského lidu. Formy popírání holocaustu zahrnují i obviňování Židů, že buď přehánějí rozsah šoa či že si šoa vymysleli za účelem politických či finančních zisků, jako kdyby šoa samotné bylo výsledkem spiknutí zosnovaného Židy. Jejich cílem je tedy znovu obviňovat Židy a legitimizovat antisemitismus.
Cílem popírání holocaustu je často rehabilitace otevřeného antisemitismu a podpora politických ideologií a podmínek vhodných pro opakování stejného druhu událostí, které jsou popírány.
Překrucování holocaustu
Překrucováním holokaustu se mimo jiné rozumějí:
- vědomé snahy omlouvat či minimalizovat dopad holocaustu či jeho hlavních činitelů, včetně kolaborantů a spojenců nacistického Německa;
- hrubé snižování počtu obětí holocaustu v rozporu s důvěryhodnými prameny;
- pokusy o obviňování Židů, že si za svou genocidu mohou sami;
- prohlášení považující holocaust za pozitivní historickou událost. Taková prohlášení nejsou popíráním holocaustu, ale jsou s ním úzce spojena jako radikální forma antisemitismu. Mohou vést k domněnce, že holocaustu se nepodařilo zcela naplnit svůj záměr „konečného řešení židovské otázky“;
- pokusy svalit odpovědnost za zřizování koncentračních táborů a táborů smrti navržených a provozovaných nacistickým Německem na jiné národy či etnické skupiny.
Důkazy o existenci a rozsahu holocaustu
- Dokumentace, kterou udělali sami nacisté, a kterou se nepovedlo zničit
- Zaznamenané projevy předních nacistů s genocidní rétorikou
- Osobní korespondence nacistů
- Detailní popisy aktivit Einsatzkomand
- Fotografie
- Zpráva Rudolfa Vrbu a Alfréda Wetzler
- Svědectví
- Hmotná svědectví
Argumenty popíračů
V praxi se popírání a zkreslování holocaustu může projevit jako:
- Popírání existence plynových komor;
- Nízké odhady obětí;
- Zlehčování nacistického režimu a jeho politiky;
- Tvrzení o výmyslech Židů, aby získali prospěch;
- Kritika svědectví přeživších
- Ignorování pramenů
- Vytváření iluze vědeckosti
Jednotlivé popíračské teze je možné vyvrátit konkrétními argumenty. Uvedené příklady čerpají zejména ze stránek Památníku Auschwitz, a Památníku Terezín, publikací Debory Lipstadt, z publikovaných deníků a veřejně dostupných zdrojů včetně nahrávek a jejich přepisů.
Příklady současného zkreslování holocaustu
- Kolaboranti vyhlašovaní za hrdiny (např. v Litvě)
- Relativizace úlohy slovenského státu a Jozefa Tisa;
- Zneužití symboliky holokaustu (např. protesty, v čase protipandemických opatření);
- Zlehčování na sociálních sítích, v popkultuře;
- Rehabilitace Tisa a Hlinkovy gardy;
- Bagatelizace deportací a arizace;
- Nacionalistická reinterpretace dějin;
- Ploský zákon o paměti národa (2018) zakazuje používat slovní spojení „polské koncentrační tábory“ a relativizuje roli Poláků/ Polska v holocaustu;
- Rehabilitace Miklósa Horthyho v Maďarsku;
- Označování Ukrajinců za nacisty;
- Tvrzení, že Deník Anne Frankové je fikce;
- Podmiňování realizace besedy s přeživšími holocaustu nebo jejich potomky účastí představitelů Palestiny; atd.
Příklady popíračských tezí a argumentů dokazujících jejich nepravdivost
Popírání existence plynových komor
Tvrzení: „Krematorium v táboře Auschwitz I bylo používáno ke spalování těl vězňů, kteří zemřeli přirozenou smrtí.“
Fakta: Ke konci září 1941 bylo stanoveno, že márnice v krematoriu I, kde byly před kremací v pecích uloženy mrtvoly, by měla být přeměněna na plynovou komoru. Toto rozhodnutí bylo učiněno již poté, co byl na začátku září 1941 v suterénu bloku 11 použit Cyklon B (obsahující kyanovodík) k zavraždění několika stovek sovětských válečných zajatců a polských vězňů. Záměrem bylo vytvořit v prostoru krematoria plynovou komoru a tím se vyhnout nutnosti přepravy mrtvol celým táborem.
Svědectví Rudolfa Hösse, velitela tábora Auschwitz:
“Během vykládky transportu bylo ve střeše vytvořeno několik otvorů. Rusové se museli svléknout v předsíni a poté v klidu vstoupili do márnice, protože jim bylo řečeno, že mají být odvšiveni. Transport zaplnil celou márnici. Dveře byly zavřeny a otvory byly pouštěn plyn. Nevím, jak dlouho zabíjení trvalo, ale zevnitř bylo dlouho slyšet šepot. Když byl plyn puštěn, někteří vězni křičeli „plyn“, následně se ozval hlasitý řev a vězni se začali zevnitř tlačit ke dveřím. Dveře však tlak vydržely. Jen o několik hodin později byla komora otevřena a vyvětrána. To bylo poprvé, co jsem viděl takovou masu zplynovaných mrtvol. … Přemohla mě hrůza. … Nicméně otevřeně řeknu, že plynování transportu na mě mělo uklidňující účinek, protože masové vyhlazování Židů mělo brzy začít a ani Eichmann, ani já jsme do té doby neměli tušení, jak se takové masové zabíjení bude provádět.“
Plán krematoria KL Auschwitz I. Největší místnost, která původně sloužila jako márnice, byla v září 1941 přeměněna na plynovou komoru s kapacitou 700 až 800 lidí. Zdroj: Archiv muzea Auschwitz
Nízké odhady obětí
Tvrzení: Popírači tvrdí, že v seznamech obětí mezi seznamy vězňů a seznamy transportů jsou nesrovnalosti, které deklarované počty obětí zpochybňují a skutečné počty obětí jsou podstatně nižší.
Fakta: Seznamy deportovaných Židů většinou obsahují jména lidí v širokém věkovém rozmezí, od dětí až po staré lidi – 70leté i starší (pro některé transporty byly vybírané konkrétní věkové skupiny)Jména v seznamech registrovaných v táborech však obsahují převážně osoby ve věku 20 až 40 let, které byly schopné práce. Děti a lidé starší 50 let byli registrováni velmi zřídka, protože byli hned po příjezdu do vyhlazovacích táborů zavražděni.
Ukázka transportního seznamu z Terezína
Ukázka seznamu vězňů z Paříže a okolí
Všimněte si roku narození v obou ukázkách.
Zlehčování nacistického režimu a jeho politiky
Tvrzení: Nacisté nikdy neplánovali vyvraždit Židy, plánovali je pouze vysídlit. Tvrdí také, že persekuce Židů byla obranou proti sovětskému komunismu, kterého byli Židé nositeli nebo že to byla reakce na utlačování majorit Židy.
Fakta: Zachovaly se zprávy, nahrávky projevů, deníky a dopisy nacistických pohlavárů.
V září 1941 dal Heydrich Eichmanovi otázku:
„Jste ochoten se podílet na dějinně závažném úkolu, největším, jaký si umíte představit a jaký vám byl kdy svěřen?“ O den později dodal: „Vůdce nařídil fyzickou likvidaci všech Židů na říší ovládaném území. Zdůrazňuji, že tím má na mysli bez výběru všechny Židy.“
Jägerova zpráva z prosince 1941 podrobně popisuje aktivity Einsatzkomand (EK) v Litvě. Podle zprávy bylo k 1. 12. 1941 na území Litvy, Lotyšska a dnešního Běloruska popraveno 137.453 osob. Jäger ve své zprávě píše:
„Dnes mohu prohlásit, že cíl vyřešit židovský problém v Lotyšsku jsme dosáhli prostřednictvím EK 3. V Lotyšsku již nejsou žádní Židé kromě těch, kteří pracují [na nucených pracích] a jejich rodin. “
Heinrich Himmler v Poznani 4. října 1943 věnoval zničení Židů část projevu k důstojníkům SS :
„Teď mluvím o evakuaci Židů, vyhlazení Židů. Židé budou vyhlazeni, to vám řekne každý člen strany, „to je jasné, eliminace Židů, vyvraždění, je v našem programu. … Většina z vás ví, jaké to je, když vedle sebe leží 100, 500 nebo 1000 mrtvol. A… tohle… vydržet, a přitom – nehledě na občasné lidské slabosti – zůstat slušnými, nás učinilo tvrdými.”
Druhý projev 6. 10. 1943 obsahuje následovné prohlášení:
„Stáli jsme před otázkou: co s ženami a dětmi? – Rozhodl jsem se najít jasné řešení i pro tento problém. Nepovažoval jsem se za oprávněného vyhlazovat muže – jinými slovy, zabíjet je nebo je nechat zabít a nechat vyrůst jejich mstitele na našich synech a vnucích. Muselo být učiněno těžké rozhodnutí, aby tento lid zmizel z povrchu zemského.“
Z obou Himmlerových projevů se zachovaly nahrávka i přepis, který byl zaslán nepřítomným velitelům.
Tvrzení o výmyslech Židů, aby získali prospěch;
Tvrzení: Židé si holocaust vymysleli, aby mohli vystupovat v roli oběti a čerpat z toho finanční výhody a získali území pro stát Izrael.
Fakta: Zachovala se dokumentace, kterou udělali sami nacisté, a která statistiky a precizně dokumentovala nacistické akce. Byly zaznamenané projevy předních nacistů s genocidní rétorikou, mezi jiným projevy A. Hitlera nebo výše uvedený projev H. Himmlera, který je velmi explicitní. Zachovala se osobní korespondence, deníky a vzpomínky nacistů (Goebbels, Himmler, Mengele, Speer), zprávy, které detailně popisují aktivity Einsatzkomand, fotografie pořízené samotnými nacisty, pořízené tajně nebo fotografie a filmové záznamy pořízené osvobozeneckými armádami. Zprávy vězňů, kterým se povedlo uprchnout z táborů (u nás je nejznámější zpráva Slováků Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera), svědectví pamětníků.
Joseph Goebbels ve svém deníku 27. března 1942 píše:
„Z Generalgouvernementu jsou teď, počínaje Lublinem, odsunováni Židé na východ. Je zde používána značně barbarská, ne blíže popsatelná metoda, a ze Židů samotných toho moc nezbývá. Celkově lze konstatovat, že 60 % z nich musí být zlikvidováno, zatímco pouhých 40 % může být nasazeno do práce. Bývalý gauleiter Vídně, který tuto akci provádí, to dělá se značnou obezřetností a také metodou, která nepůsobí příliš nápadně. Nad Židy je vykonáván trest, který je sice barbarský, který si však plně zasloužili. … Bohudík teď máme během války celou řadu možností, které by nám v míru byly zapovězeny. Ty musíme využít.“
Kritika svědectví přeživších
Teze: Popírači tvrdí, že vzpomínky nejsou autentické, ale že se jedná o dramatizace podle napsaného scénáře, případně vymyšlené texty.
Fakta: Krátce po válce byly zaznamenány a vydány vzpomínky desítek až stovek přeživších holocaustu. V 80. a 90. létech se začaly systematicky sbírat vzpomínky, v roce 1979 vznikl Fortunoff Archive, který shromáždil 4.400 vzpomínek přeživších, svědků a osvoboditelů (https://fortunoff.library.yale.edu/ ), v Česku jsou nahrané vzpomínky uloženy v Židovském muzeu v Praze nebo v Památníku Terezín.
V roce 1994 založil Sterven Spielberg organizaci dnes známou jako USC Shoah Foundation (https://sfi.usc.edu/ ), která od té doby nahrála víc na 54.000 svědectví přeživších a svědků z v 61 zemích a 31 jazycích.
Ignorování pramenů a vytváření iluze vědeckosti
Teze: Popírači buď úplně popírají existenci funkčních plynových komor nebo tvrdí, že je fyzicky nemožné, aby byl počet obětí tak vysoký, jak uvádějí historici.
Fakta: Existenci plynových komor je možné doložit technickými zprávami (napr. Viz výše), na základě zachovalých dokumentů nebo zápisků z deníků představitelů nacistické moci (napr deníky H. Himmlera). Takzvaná Leuchtnerova zpráva, přičemž Leuchtner se prohlásil za odborníka na plynové komory, ač neměl ani patřičné vzdělání ani zkušenosti. Jeho tvrzení byla vyvrácena v procesu Debora Lipstadt versus David Irving (podrobnosti v knize Debora Lipstadt: Historie před soudem).