Definice apartheidu
Apartheid v obecně použitelném smyslu představuje institucionalizovaný systém nadvlády jedné skupiny obyvatelstva nad jinou, založený na trvalém a systematickém omezování základních práv, hierarchizaci skupin, prostorové či právní segregaci a úmyslu tento nerovný režim zachovat – bez ohledu na to, zda je kritériem rasový, náboženský, etnický či národnostní znak.
Pojem a původ termínu
Apartheid je označení pro politiku rasové segregace a diskriminace, historicky spojenou zejména s bývalým politickým uspořádáním v Jihoafrické republice. Termín pochází z afrikánštiny a znamená „oddělení“ nebo „odloučení“. Jeho první doložené použití se objevuje v projevu jihoafrického politika Jana Smutse z roku 1917.
Apartheid v právním smyslu
V mezinárodním právu je apartheid považován za zločin. Je definován jako nelidské činy páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem zachovat tento režim.
Apartheid je klasifikován jako zločin proti lidskosti.
- V České republice je apartheid trestným činem podle § 402 trestního zákoníku.
- Na mezinárodní úrovni je zakázán mimo jiné Mezinárodní úmluvou o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973.
Apartheid v Jihoafrické republice (JAR)
Historický kontext
V Jihoafrické republice byl apartheid oficiální státní politikou v letech 1948–1994, přestože prvky rasové segregace existovaly již dříve. Tato politika systematicky zvýhodňovala bělošskou menšinu na úkor ostatního obyvatelstva.
Každodenní projevy apartheidu
Apartheid se projevoval zejména:
- oddělením veřejných prostor a služeb podle rasového klíče,
- zákazem přístupu černošského obyvatelstva do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic a dalších zařízení určených bělochům,
- výrazně horším vybavením škol a nemocnic určených původnímu obyvatelstvu.
Základní pilíře apartheidní politiky
Mezi klíčové zákonné nástroje apartheidu patřily zejména:
- Zákon o registraci obyvatelstva, který rozdělil obyvatele do tří skupin:
- běloši,
- barevní,
- domorodé obyvatelstvo.
- Toto rozdělení určovalo jejich právní postavení a rozsah práv.
- Zákon o skupinových oblastech, který přesně vymezoval, kde mohou jednotlivé skupiny žít.
Klíčové aspekty apartheidu v JAR
- Rasová diskriminace
Práva, možnosti a společenské postavení jednotlivců byly určovány rasovou příslušností. - Fyzické oddělení obyvatelstva
Povinná segregace na veřejných místech (školy, nemocnice, doprava, pláže). - Bantustany
Vytváření umělých „domovin“ pro černošské obyvatelstvo, které fakticky sloužily k jeho vytlačení na okraj společnosti. - Politická nadvláda
Bělošská menšina si udržovala politickou moc prostřednictvím zákonů upevňujících její kontrolu. - Represivní legislativa a útlak
Zákony omezovaly svobodu pohybu, shromažďování a mezirasové vztahy, jejichž porušení bylo trestně postihováno.
Rozšíření pojmu apartheid mimo JAR
Postupem času byl pojem apartheid používán i pro označení jiných forem systematické rasové nebo sociální segregace a diskriminace, například:
- k popisu hluboké sociální nerovnosti v Brazílii,
- v oblasti zdravotnictví,
- při debatách o situaci na Izraelem okupovaných palestinských územích.
Apartheid a Izrael – odborná debata
Kritické pohledy na Izrael
Na začátku roku 2021 vydala izraelská nevládní organizace B’Tselem (Be-celem) poziční zprávu, v níž identifikovala čtyři oblasti omezování práv nežidovského obyvatelstva:
- imigrační politiku zvýhodňující Židy,
- zábor území,
- omezení svobody pohybu Palestinců,
- omezení jejich politické participace.
Téhož roku organizace Human Rights Watch obvinila Izrael ze zločinů apartheidu a perzekuce namířených proti Palestincům. Podobně se vyjádřila i Amnesty International, podle níž se tyto praktiky týkají jak okupovaných území, tak území samotného Izraele.
Odlišné odborné názory
Jiní odborníci považují použití pojmu apartheid v izraelském kontextu za nepřesné. Argumentují zejména tím, že:
- izraelská politika vůči Palestincům je motivována bezpečnostními hledisky, nikoli rasou,
- Palestinci na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy nejsou izraelskými občany,
- jejich situaci je proto třeba posuzovat v rámci práva ozbrojeného konfliktu, nikoli jako vnitrostátní rasovou diskriminaci.
Ředitelka Herzlova centra izraelských studií na Univerzitě Karlově Irena Kalhousová rovněž uvádí, že termín apartheid situaci v Izraeli nevystihuje a že zprávy některých organizací vytrhávají realitu z kontextu. Poukazuje také na dlouhodobé zastoupení arabských stran v izraelské vládě, parlamentu i soudnictví.
Stanovisko Mezinárodního soudního dvora
V roce 2024 vydal Mezinárodní soudní dvůr na žádost Valného shromáždění OSN právně nezávazné poradní stanovisko. Podle něj:
- na Izraelem nelegálně okupovaných územích Západního břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě dochází k oddělování izraelských osadníků a palestinského obyvatelstva,
- Izrael systematicky diskriminuje Palestince a porušuje jejich právo na sebeurčení.
Předseda soudu Nawaf Salam uvedl, že tyto praktiky naplňují znaky institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády, který se rovná apartheidu.
Mezinárodní úmluva o apartheidu
Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973 definuje apartheid jako nelidské činy páchané s cílem vytvořit a udržet nadvládu jedné rasové skupiny nad jinou. Mezi tyto činy patří mimo jiné:
- vraždy členů rasové skupiny,
- způsobování vážné tělesné či duševní újmy,
- svévolné uvěznění a mučení,
- vytváření životních podmínek směřujících k fyzické likvidaci skupiny.
Smluvní státy se zavázaly přijmout legislativní opatření k potlačení, prevenci a trestání těchto činů.
Shrnutí
Apartheid je v mezinárodním právu jednoznačně vymezen jako zločin proti lidskosti spojený s institucionalizovaným rasovým útlakem. Historickým příkladem tohoto systému je Jihoafrická republika v období let 1948–1994. V současnosti je pojem apartheid používán i v jiných kontextech, což vyvolává odborné i politické spory. Debata o jeho aplikovatelnosti mimo původní jihoafrický kontext, zejména v případě Izraele a Palestiny, ukazuje na rozdílné interpretace mezinárodního práva, role bezpečnosti, občanství a práva na sebeurčení.
Znaky apartheidu
1. Existence jasně vymezených skupin obyvatelstva
Základním předpokladem apartheidu je institucionalizované rozdělení obyvatelstva do skupin, které jsou definovány jedním nebo více znaků, například:
- rasou,
- etnicitou,
- národností,
- náboženstvím,
- původem,
- případně kombinací těchto znaků.
Podstatné není, jaký znak je použit, ale že:
- rozdělení je systémové a právně či fakticky vynucované,
- příslušnost ke skupině je stálá nebo velmi obtížně změnitelná,
- toto rozdělení má zásadní právní a společenské důsledky.
2. Hierarchické uspořádání skupin
Apartheid se vždy vyznačuje nerovným postavením skupin, nikoli pouhou odlišností.
Typické rysy:
- jedna skupina má strukturálně privilegované postavení,
- druhá (či další) skupina je systematicky podřízená,
- nerovnost je trvalá, plošná a předvídatelná, nikoli nahodilá.
Nejde tedy o jednotlivé diskriminační excesy, ale o trvalý model dominance.
3. Institucionalizace útlaku
Klíčovým znakem apartheidu je, že útlak je:
- zakotven v právním řádu, nebo
- systematicky prosazován státní mocí, případně
- tolerován a udržován státními institucemi, i když není vždy výslovně napsán v zákoně.
Může jít například o:
- zákony,
- správní praxi,
- územní plánování,
- volební systém,
- imigrační či občanskoprávní režim,
- bezpečnostní opatření aplikovaná selektivně.
Rozhodující je, že systém funguje bez ohledu na individuální chování jednotlivců.
4. Systematické omezování základních práv jedné skupiny
Apartheid se projevuje plošným a strukturálním omezením práv určité skupiny, zejména:
- práva na rovnost před zákonem,
- svobody pohybu,
- práva na rodinný život,
- politických práv (hlasování, kandidatura, participace),
- přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, bydlení, práci,
- práva na sebeurčení (v kolektivním smyslu).
Tato omezení:
- nejsou dočasná,
- nejsou individuálně odůvodněná,
- jsou přímým důsledkem příslušnosti ke skupině.
5. Územní a prostorová segregace
Velmi častým (byť nikoli nutným) znakem apartheidu je prostorové oddělování skupin, například:
- vymezení oblastí, kde jedna skupina smí nebo nesmí žít,
- oddělená infrastruktura,
- rozdílný přístup k půdě a přírodním zdrojům,
- fyzické bariéry (zdi, ploty, checkpointy),
- oddělené silnice, služby nebo zařízení.
Podstatné je, že:
- segregace posiluje nadvládu jedné skupiny,
- není založena na svobodné volbě,
- má dlouhodobý charakter.
6. Selektivní používání represí a násilí
Apartheidní režimy se vyznačují:
- odlišným zacházením s protesty, odporem či porušením práva podle skupinové příslušnosti,
- kriminalizací politické, občanské či kulturní aktivity podřízené skupiny,
- častějším využíváním:
- svévolného zadržování,
- administrativních trestů,
- kolektivních postihů,
- nadměrné síly.
Represe není nahodilá, ale strukturálně zaměřená na udržení nerovného systému.
7. Úmysl zachovat systém dominance
Z hlediska mezinárodního práva je zásadní úmysl:
- systém udržet, nikoli odstranit,
- reprodukovat nadvládu jedné skupiny do budoucna.
Úmysl lze dovodit z:
- dlouhodobé povahy opatření,
- jejich systematičnosti,
- absence reálných kroků ke zrovnoprávnění,
- politických prohlášení,
- faktického dopadu politik, nikoli jen deklarací.
Není nutné prokázat otevřenou ideologii nadřazenosti – postačí vědomé udržování nerovného stavu.
8. Nezávislost na formálním označení
Pro posouzení apartheidu není rozhodující:
- jak stát nebo režim své jednání nazývá,
- zda se odvolává na bezpečnost, tradici, náboženství či výjimečný stav,
- zda existují jednotlivci z podřízené skupiny v institucích.
Rozhodující je:
- celkový systémový dopad,
- struktura moci a práv,
- reálná možnost rovného postavení skupin.
seznam zdrojů
Zde uvádíme transparentní a odborně uznávaný seznam zdrojů, z nichž vychází shrnutí obecných znaků apartheidu. Jde o primární prameny mezinárodního práva, judikaturu, oficiální dokumenty OSN a respektovanou odbornou literaturu a analýzy, které se používají v akademickém, právním i lidskoprávním kontextu.
I. Základní prameny mezinárodního práva (primární zdroje)
- Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu (1973)
– klíčový právní dokument definující apartheid jako zločin proti lidskosti
– zejména článek II (vymezení nelidských činů) a článek III (odpovědnost států) - Římský statut Mezinárodního trestního soudu (1998)
– článek 7 odst. 1 písm. j) a odst. 2 písm. h)
– apartheid jako zločin proti lidskosti, formulovaný obecně (bez výslovného omezení pouze na rasu) - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966)
– zejména zásada rovnosti před zákonem a zákazu diskriminace (čl. 2 a 26) - Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966)
– strukturální nerovnosti v přístupu ke zdrojům, bydlení, zdravotní péči, vzdělání
II. Dokumenty a orgány OSN
- Zprávy zvláštních zpravodajů OSN pro lidská práva
– zejména k otázkám:- rasové diskriminace,
- práva na sebeurčení,
- okupovaných území a strukturální nerovnosti
- Poradní stanoviska Mezinárodního soudního dvora (ICJ)
- Namibie (1971) – rasová nadvláda a okupace
- Okupační režimy a segregace obyvatelstva
- Poradní stanovisko ICJ k okupovaným palestinským územím (2024)
- Rezoluce Valného shromáždění OSN k apartheidu v Jižní Africe
– historický výklad pojmu apartheid jako systému, nikoli jednotlivých aktů
III. Judikatura a právní doktrína
- Mezinárodní trestní tribunály (ICTY, ICTR)
– výklad pojmů:- „institucionalizovaný režim“,
- „systematický útlak“,
- „úmysl zachovat režim dominance“
- Komentáře k Římskému statutu ICC
– např.:- William A. Schabas, The International Criminal Court: A Commentary on the Rome Statute
- Kai Ambos, Treatise on International Criminal Law
IV. Odborná a akademická literatura
- John Dugard
– bývalý zvláštní zpravodaj OSN
– práce o apartheidu jako obecné právní kategorii, nejen historickém fenoménu JAR - Antonio Cassese
– International Criminal Law
– rozpracování zločinů proti lidskosti a jejich strukturálních znaků - Geoff Budlender, Max du Plessis, Nick Ferreira
– právní analýzy apartheidu jako „systému dominance“, nikoli rasové ideologie per se
V. Zprávy renomovaných lidskoprávních organizací (sekundární zdroje)
- Human Rights Watch
– A Threshold Crossed: Israeli Authorities and the Crimes of Apartheid and Persecution (2021) - Amnesty International
– Israel’s Apartheid against Palestinians (2022) - B’Tselem (Be-celem)
– A Regime of Jewish Supremacy from the Jordan River to the Mediterranean Sea (2021)
(Uvedeny nikoli jako autoritativní verdikt, ale jako analytické zdroje pracující s právní definicí apartheidu.)
VI. Metodologické zdroje a obecný přístup
- Právní doktrína zločinů proti lidskosti
– důraz na:
- systémovost,
- institucionalizaci,
- strukturální dopad,
- úmysl,
- faktické důsledky namísto formálních deklarací
- Komparativní ústavní a mezinárodní právo
– rozlišování mezi:
- diskriminací,
- segregací,
- apartheidem jako kvalitativně odlišnou kategorií
Poznámka: Shrnutí znaků apartheidu nevychází z jediného dokumentu, ale ze syntézy výše uvedených pramenů, zejména:
- právních definic,
- jejich výkladu v judikatuře,
- a odborného konsenzu, že apartheid je strukturální zločin, nikoli pouze historická výjimka vázaná na rasu v JAR.
Právní test aparteidu
Níže uvádíme systematická kritéria pro testování apartheidu, formulovaná jako vícekrokový analytický test. Stručný test je koncipován tak, aby byl aplikovatelný bez ohledu na konkrétní kontext (rasový, náboženský, etnický, národnostní apod.) a vychází z mezinárodního trestního práva a jeho výkladu.
1. Jsou lidé rozděleni do skupin?
- Existují jasně vymezené skupiny obyvatelstva (např. podle původu, národnosti, náboženství)?
- Příslušnost ke skupině má zásadní dopad na práva a životní podmínky?
➡️ Pokud ne, o apartheid nejde.
2. Jsou tyto skupiny nerovné?
- Má jedna skupina systematicky více práv a moci než druhá?
- Je druhá skupina dlouhodobě podřízená, nikoli jen dočasně znevýhodněná?
➡️ Nestačí jednotlivé nerovnosti – musí jít o trvalý model dominance.
3. Je nerovnost podporována státem?
- Je nerovné zacházení:
- zakotveno v zákonech, nebo
- systematicky prosazováno státními institucemi?
- Funguje tento systém automaticky, bez ohledu na chování jednotlivců?
➡️ Apartheid je vždy institucionální, ne nahodilý.
4. Jsou jedné skupině plošně omezována základní práva?
Typicky jde o:
- svobodu pohybu,
- politická práva,
- přístup ke vzdělání, bydlení, zdravotní péči,
- rovnost před zákonem,
- právo na rodinný život.
➡️ Omezení se týkají celé skupiny jako takové, ne jednotlivců.
5. Dochází k segregaci?
- Jsou skupiny oddělovány v prostoru nebo právním režimu?
- oddělená území,
- rozdílná pravidla na stejném území,
- fyzické bariéry, zvláštní povolení.
➡️ Segregace je silným varovným signálem, i když není nutná vždy.
6. Je represe uplatňována selektivně?
- Jsou proti jedné skupině:
- častěji používány donucovací prostředky?
- kriminalizovány protesty či politická aktivita?
- uplatňovány kolektivní tresty?
➡️ Represe slouží k udržení nerovného systému.
7. Směřuje systém k dlouhodobému zachování nerovnosti?
- Trvá tento stav roky či desetiletí?
- Neexistují reálné kroky ke zrovnoprávnění?
- Opatření mají předvídatelný a trvalý dopad?
➡️ Úmysl se posuzuje podle dopadů, ne podle oficiálních prohlášení.